Knihy mojich dní

Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání

Táto kniha ma lákala už nejaký čas. Murakami patrí už hodnú chvíľu medzi mojich obľúbených autorov, a preto mi bolo jasné, že toto jeho dielo, hoci nemá štandardnú formu (nejedná sa o fiktívny príbeh, ale skôr o sondu do osobného života), si skôr či neskôr prečítam. 

Aby som rozvila príbeh toho, ako som sa k čítaniu knihy dostala - Začiatkom apríla ma to znova pritiahlo k behu. Už zopár rokov som sezónnym bežcom. Tým sa nesnažím povedať, že bežím v sezóne, kedy nie je zima, dajme tomu od marca do novembra, ale skôr vtedy, keď nastane moja vnútorná, duševná sezóna. Vtedy sa do behu vždy s vervou a obrovskou chuťou pustím, presvedčená o tom, že motivácia ma bude pevne držať dlhšiu dobu. Bohužiaľ mi moje sezóny však zatiaľ nikdy nevydržali dlhšie než pár mesiacov. 

Môj navrát (či skôr niekoľký začiatok) k behaniu sa mi javil ako príhodná doba, aby som konečne do rúk vzala knihu, v ktorej je obsiahnutá osobná spoveď toho, čo pre Murakamiho beh znamená. V zbierke esejí opisuje svoje zážitky z maratónov z rôznych kútoch sveta, prípravu na maratón v Bostone, no najmä približuje svoje myšlienkové pochody a to, ako beh dlhé roky formoval okrem jeho kondície i jeho osobu. Murakami v knihe taktiež vysvetľuje, ako beh úzko súvisí s jeho dráhou spisovateľa.

Vo všeobecnosti knihu hodnotím ako dobrú vtedy, keď ma niektoré pasáže zasiahnu natoľko, že musím čítanie na chvíľku zastaviť, zamyslieť sa, dať si priestor prežiť vetu či odsek, ktorý som práve dočítala. Tieto momenty sú pre mňa ukazovateľmi toho, že kniha mi má čo ponúknuť, má ma ako obohatiť. V tejto Murakamiho knihe takýchto momentov bolo hneď niekoľko:

O behu:

"Běžím pořád dál útulným prázdnem domácí výroby, běžím nostalgickým tichem. 

A to je opravdová nádhera. Ať už si o tom říká kdo chce co chce, vposledku to dopadne vždycky docela stejně.

Je to tak, říkám si: procesy jistého druhu prostě nedoznávají změny, i ldyby se dělo cokoliv. A nám, pokud se rozhodneme, že s těmito procesy chceme žít v harmonii děj se co děj, zbývá jediné: neúnavným opakováním proměnit (anebo deformovat) sami sebe a milé procesy přijmout jako součást vlastního charakteru."

O živote:

"To, že jsem zrovna sám sebou a ne někým jiným, je pro mne velice důležitý vklad. A živé rány na duši jsou jen úplně samozřejmá cena, kterou musíme zaplatit světu za podobnou lidskou samostatnost."

O písaní (a behu):

"Já se toho o psaní hodně naučil při každodenních ranních bězích po ulici. Přirozenou cestou, na vlastní kůži, a rovnou z praxe. Do jaké míry, jak moc na sebe mám být přísný a nedovolit si zahálku? Jaká míra relaxace je optimální a kolik odpočinku už je naopak moc? Kam až sahá rozumná integrita a odkud začíná puntičkářství a úzkoprsost? Nakolik mám vnímat své okolí a do jaké míry se mám naopak soustředit na své nitro? Nakolik mám věřit svým schopnostem a nakolik sám o sobě pochybovat? Mám dojem, že kdybych se jako začínající spisovatel nerozhodl běhat vytrvalostní běhy, vypadalo by dnes to, co píšu, podstatně jinak, než jak to vypadá. Jak konkrétně jinak? To nevím. Určitě by se to ale v lecčems velice lišilo od věcí, které píšu dnes."

"Kdyby si to ale někdy zkusili sami, zajisté by museli uznat, že psaní není tak poklidná práce, jak si představovali. Sedět za stolem, nervy soustředěné jako laserový paprsek, a přitom nechat z prázdnoty vyvstávat fantazii, vytvářet příběhy, vybírat jedno po druhém ta správná slova a udržovat tok vyprávění v mezích mu určených, to všechno stojí člověka v dlouhodobém horizontu mnohem víc energie, než se obecně soudí. Tělo se přitom sice reálně moc nepohybuje, uvnitř v něm se však dynamicky šíří nefalšovaná zničující dřina. Přemýšlení pochopitelně obstarává hlava-mysl. Spisovatel ale na sebe příběh obléká jako oblek a uvažuje pak celým tělem, a tahle činnost po něm vyžaduje, aby zapojil veškeré své fyzické schopnosti - v mnoha případech dokonce aby je i vysloveně přepínal."

Murakami má talent opísať situácie, ktoré prežívajú mnohí, jazykom, ktorý upúta, chytí za srdce i za dušu. Častokrát pri jeho knihách v duchu prikyvujem a hovorím si - áno, toto je presne ono, takto sa cítim, ale nikdy by som to nevedela tak bravúrne opísať. Ak patríte medzi milovníkov Murakamiho, a čírou náhodou sa venujete behu, túto knihu vám jednoznačne odporúčam. Verím však, že sa bude páčiť i nebežcom. :)

Adel